Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po rozpadu v roce 1985 se cesty čelních představitelů MERCYFUL FATE rozešly. King Diamond spolu s Michaelem Dennerem a Timi Hansenem rozjel svůj navýsost úspěšný stejnojmenný sólový projekt, zatímco Hank Shermann, který se chtěl věnovat více komerčnější produkci, založil nepříliš úspěšný rockový band FATE. Jejich cesty se však znovu zkřížily v roce 1993, poté, co zřejmě hlad po kapele narostl do netušených rozměrů, možná i díky třem kompilacím, jež v „hluchém“ období vydali Roadrunner Records („The Beginning“ z r. 1987, „Return Of The Vampire“ a „A Dangerous Meeting“, obě z r. 1992), případně pod dojmem parádních pěti alb, které do té doby stihli vydat právě KING DIAMOND.
Ale ať už to bylo, jak chtělo, jisté je, že v třetím roce poslední dekády druhého tisíciletí se MERCYFUL FATE znovuzrodili ve svém téměř původní sestavě (jen bubeníka Kima Ruzze nahradil Morten Nielsen) a z jejich nově nastartované spolupráce vzešlo třetí studiové album „In The Shadows“, doprovozené možná nejhezčím obalem, který kdy kapela v rámci své sedmipoložkové studiové diskografie užila. Zvídavá holčička se světle zelenou mašlí ve vlasech, hypnotizovaná pohledem na dávný obraz, jemuž vévodí prastarý dub, démoni v jeho větvích a opodál to z kopce všechno jistí bezhlavý jezdec. Inspirace Kingovou sólovou kariérou se zde jednoduše nedala přehlédnout.
A co teprve na albu samotném, jež může být klidně vnímáno jako naprosto logické v kontextu tehdejší produkce KING DIAMOND (alba „The Eye“ a „The Spider´s Lullabye“, pro osvěžení paměti). Hudbu k některým skladbám sice znovu napsali Shermann s Dennerem, ale razantně se v tomto směru zvýšil podíl právě autorský vklad Kinga Diamonda, který se oproti „Don´t Break The Oath“ zdvojnásobil. A to je na albu setsakramentsky znát.
První z těchto příspěvků jej rovnou otvírá a to velmi razantním způsobem. „Egypt“ je totiž monstrózním trhákem, který byl opravdu nejspolehlivějším prostředkem ke zvěstování faktu, že MERCYFUL FATE znovu žijí. Chladné kytarové burácení i chvění v jednom, páně Petersonův nebesky vysoký vokál a tajemná, mystická nálada, která svírá útroby více než koldokola dutiny břišní pořádně utažené námořnické lano. Všem, kdo tehdá spatřili premiéru klipu k téhle písni na MTV, muselo dozajista hrknout až v zadním mozku.
A pak už následoval logický a mistrný spád, v němž si prakticky všechno dokonale sedlo, kam mělo. Albem se jako červená nit v jednotlivých příbězích táhl hororový koncept (znovu pochopitelně tolik typický pro Kingovu sólovou tvorbu), na nějž se jeden za druhým balily silné heavymetalové hymnusy, jednoduše tak, jak naskakovaly v hracím pořadí nahrávky. A všechny dál bez výjimky světily nadmíru významné postavení celé desky v dosavadní diskografii kapely, jež tím pádem – alespoň tedy v recenzentových uších – překonala i oba jí předcházející a jinak stále ceněné klenoty z těžkého kovu. „The Bell Witch“, „The Old Oak“, „Shadows“, „Thirteen Invitations“ nebo závěrečná ikona „Is That You, Melissa?“ s dechberoucím spinetem a tou nejďábelštější formou Kingova vokálu, bylo vážně úplně jedno, kterou položku jste právě poslouchali, protože jste vždycky dostali jen to nejvybranější metalové zboží.
V takových chvílích měl reunion MERCYFUL FATE cenu zlata, jíž uplynuvší čas určitě ještě navýšil, a pokud by tehdá kapela pomyslně vstoupila na burzu, jistě si k tomu nemohla vybrat vhodnější komoditu. Potvrdil to ostatně i bonus v podobě znovunahrání staré klasiky „Return Of The Vampire… 1993“, v níž si na bicí zacvičil i samotný Lars Ulrich, krajan a velký fanoušek kapely v jednom.
1. Egypt
2. The Bell Witch
3. The Old Oak
4. Shadows
5. A Gruesome Time
6. Thirteen Invitations
7. Room of Golden Air
8. Legend of the Headless Rider
9. Is That You, Melissa
10. Return of the Vampire... 1993
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!